Tomášek
Tomášek neměl zrovna šťastný start do života. Na naše první setkání nikdy nezapomeneme. Zježený, vyhublý, hrůzou se třesoucí pejsek, se po břiše plazil podél plotu. Dodnes nevíme, proč jsme se rozhodli pro tu ,,psí trosku". ,,Dejte mi patnáct 
stovek a pomozte mi ho chytit". To byla odpověď na naši žádost o koupi. Žádný hon se nekonal, Tomášek se křečovitě přitiskl k zemi a napůl se převalil na záda - a už byl náš. Stalo se v lednu 2009. Věděli jsme o Tomáškovi, že žil v jakési kůlně, pokud se dostal dovnitř, krmení kradl dobytku, většinou šrot a bylo mu podle zoubků asi sedm měsíců. Doma jsme museli zatarasit všechny škvíry a mezery mezi nábytkem, protože se tam snažil schovat. Pohyboval se 
jenom plížením, když si myslel, že ho nikdo nevidí. Jinak ležel schoulený do klubíčka a celý se třásl. Ani nespal, pořád připravený k útěku. Děsil se jakéhokoli hlasitějšího zvuku a prudšího pohybu. Další velký problém bylo krmení. Odmítal všechno, i maso. Projevil snahu, vzal kousek masa do tlamičky, ale hned ho upustil. Musel mít hlad, ale asi ze strachu nejedl. Tak jsme použili malou fintu. Paštika, ta se nedá jen tak vyplivnout. Stačilo jí trošku máznout do tlamičky na patro a Tomášek začal pomalu baštit. Nejdříve jenom paštiku, později piškoty s paštikou. S vodou to nebylo o moc lepší. Určitě Tomáškovi hodně pomohla naše fenka Píďa, přijala ho naprosto 
úžasně. Ani venčení neprobíhalo hladce. Ze začátku se venku počůrával strachy. Evidentně byl přesvědčený, že v domě je jenom přechodně a bydlet má venku jako dosud. Pokaždé si totiž v haldě sněhu vyhrabával důlek a schoulil se do něj. V těchto chvílích měl bývalý majitel štěstí, že nebyl v dosahu. Naštěstí to byla poslední zima, kdy si Tomášek hrabal ve sněhu pelíšek. Od té doby už žádnou zimu nic podobného neudělal. Dnes je Tomášek veselý a hravý, jakoby chtěl dohnat mizerné dětství. Můžeme před ním luxovat, pustit skartovačku, zmuchlat PET lahev, před traktory a náklaďáky už 
neutíká, jenom se zastaví a sleduje tu obří rachotící věc. Rád se mazlí a je šťastný v přítomnosti svých lidí. S parťákem Edou dovádějí jako výrostci a skvěle spolupracují na různých lumpárnách. Z Tomáška se také stal velmi bohatý muž. Páníčci mu postavili skvělý dům, pelíšek má skoro v každém pokoji. Prostě náš hrabě Tomanovski.
Eduard
Srnčí pinč Eda k nám přišel začátkem roku 2010. Trošku jsme měli obavy, co tomu řekne Tomášek, v té době jediný vládce domu, ale zbytečně. Důrazně se dožadoval vyndání toho mrňavého cosi z pod bundy. Po důkladné prohlídce se na nás tázavě podíval ,,voní to jako pejsek, tvar to má skoro jako pejsek, ale veliký je to jako 
přívěšek na klíče, je to opravdu pejsek?" Byv ujištěn, že ano, okamžitě se ujal role táty mámy. V té době nikdo z nás nic netušil o katastrofálním rozhodnutí malého Edíka státi se dobrmanem. Jako nejmenší z vrhu se takto rozhodl krátce po narození a vše podřídil svému dobrmanímu snu. Nějaký velký chytrák maličkému poradil ,,když budeš hodně jíst, budeš hodně veliký." No, možná to slyšel v televizi, nebo si něco podobného přečetl, to opravdu nevíme. Edánek se tím řídí na stodvanáct procent. Eda má všude různá čidla, senzory a sledovací satelity. Odpoledne neuškodí taková malá svačinka, tak pečlivě zkontroluji, kde se nachází Edík. Je to dobrý, spí v obýváku a hlasitě kácí kanadské lesy. Opatrně, potichoučku si namažu chleba a napjatě poslouchám. Z vedlejší místnosti se ozývá ten správný zvuk. Ukrojím kousek salámu, rozhlížím se - Eda nikde. Jako zloděj se doplížím ke stolu, velice pomalu položím talíř, aby neťuknul o stolní desku - Eda nikde. Pořád je slyšet chrápání. Fajn, sednu si, když 
teď přijde, prozradí ho cvakání drápků po dlažkách. Těsně před prvním kousnutím do chleba mám najednou takový těžko popsatelný, divný pocit. Jakoby se někdo díval. Stočím pohled doleva a koukám přímo do obrovsky vykulených, hladových korálků. HA, EDA. Zadní tlapky na lavici, přední opřené o stůl a celé zažívání připravené k akci. Kdy přišel do kuchyně, ví jedině ON. Připadám si jako blbec, ještě že to moje plížení nikdo neviděl. Ale takhle už doběhl každého z rodiny. A ne jednou. Zblajzne úplně všechno a v jakémkoli množství. Snaha urazit sira Eduarda oslovením ,,buřte" nevyšla podle našich představ. Nakonec se z buřta vyvinulo pojmenování Bušt Eda (to š je správně), na které je velice hrdý. Samozřejmě že kontrolujeme co jí, kolik toho sní, snažíme se, aby měl dost pohybu, ale Bušt Eda je stále trochu vyvinutější. Kupodivu na mrštnosti mu jeho obří rozměry vůbec nic neubraly. Při hrách je Tomáškovi rovnocenným soupeřem. Mimo jídla jsou Edovou 
velkou láskou balonky a míčky různých velikostí a materiálů. Vlastní rozsáhlou sbírku a starostlivě ji střeží. Uklidit míčky na jedno místo je nemožné, okamžitě je všechny potřebuje a umísťuje na záludná místa - na poslední schod, do bačkory, těsně za práh dveří, na křeslo, do postele apod. Pokud některý z balonků ještě píská, je to perfektní. Hlavně ve čtyři ráno. Naše kosti i srdíčka zatím drží. Jedno je jisté - až bude z Edíka ten dobrman, budeme muset nakoupit nové balonky, mnohem větší, aby je náhodou nespolkl. Také je opravdovým přeborníkem v motání se. Toto umění dovedl, ba přímo vypiloval, k vrcholné dokonalosti. U nás buď ujedete po balonku, v případě pískající hračky skončíte na lustru, nebo zakopnete. Pokud zakopnete, tak určitě o Edu. Předtím tam stoprocentně nebyl, teď tu stojí, kouká na ten taneček a zcela zřetelně říká ,,prej pán tvorstva a ani chodit neumí, nešika." Tak to je náš Edík.